Chodím teď na velmi dobrý kurz. Jmenuje se to Latin America studies, učí to týpan původem z Venezuely, žije ale už dlouho ve Finsku. Na kurzu oceňuju jeho pohled jako „insidera“, vypadlo z něj několik velmi zajímavých a podnětných postřehů. Kurz je ale jen zástupným důvodem pro tento zápis, mám potřebu vám sdělit něco daleko důležitějšího 🙂 Na přednášce jsem totiž potkal jednu belgickou studentku. Jmenuje se Raphaele, což je úplně šokantní jméno.

Taky bych chtěl mít takové. No jen si to představte, Rafael Hrušeň. Nebo alespoň Vincenc, jako praděda malíř (snažil se tak trochu kopírovat svého holandského jednouchého jmenovce, používal i podobnou tečkovanou techniku malby). Je ale pravda, že mi mohli dát rodiče také nějaké vypečené jméno. Třeba Emil. Emil debil. No, to jsem trochu odbočil.

Seděli jsme vedle sebe a já si vzpomněl na předvánoční výlet do Francie v roce 2003. Proč? Protože nádherně a nevšedně voněla. Z Paříže mám tři největší zážitky – večerní výlet do supermoderní čtvrti La Defense, večerní procházku Buloňským lesíkem plným hošů ve křoví (ne, nebyl to můj nápad tam jít!) a plné ulice voňavých francouzských dívek. Nikde v Evropě (a že jsem byl v Evropě až na pár výjimek skoro všude) nevoněj ženy jako ve Francii. Nevím čím to je, ale každá Francouzka voní jinak, originálně a nezaměnitelně. Možná je to tím, že ostatní ženy používají celkem bez invence buď komerční deodoranty (fáčko forever) nebo celkem omezenou nabídku komerčních parfémů/toaletních vod u nás. Čestnou výjimku tvoří Tereza se svojí 212, který voní fakt moc pěkně. A proč jsem si vzpomněl na Francii, když je Raphaele z Belgie? Protože mluví jednak francouzsky a jednak mi přijde Belgie jako takovej uměle vytvořenej stát bez vlastního jazyka (mluví se tam francouzsky, holandsky a lehce německy) podobně jako Slovensko, které si beztak měli už dávno rozdělit Poláci a Maďaři (jenže oni moc dobře vědí, proč to nedělat :))

Bavili jsme se s Raphaele také o tom kurzu, který jsem zmínil na začátku. Byl to celkem zajímavý názorový střet. Jí se kurz moc nelíbil, pač v něm bylo málo faktografikých údajů jako jména, letopočty, atp. Což je pravda, Miguel Angel Lopez (tak se lektor jmenuje, jestli je příbuznej s Jennifer Lopez, to teda nevím) mluvil spíš o souvislostech, snažil se nám příbližit obecný náhled do toho regionu, což osobně oceňuji víc než český typ frontální výuky. Zajímalo by mě, jaký maji ve Francii školský systém. Raphaele třeba píše bakalářku, která má mít 200 stran(!!!). U nás se vyžaduje tak třicet, u diplomky řekněmě 80. Vzpomněl jsem si na Paměti Václava Černého (velmi intelektuální čtení, snad se po tom raději ani neschánějte :-), kde popisoval svá středoškolská studia na lyceu kdesi v Dižonu. Pomatuju si to už jen matně, ale překvapilo mě, jak hustě tam výuka probíhala. Od rána až do večere, každodenní složité interpretace klasických textů, no prostě sekec mazec. Vypadá to, že se ve francouzském školství za těch téměř sto let moc nezměnilo.

Škoda jen, že je Raphaele taková alternativní, chce pracovat někde v neziskovce, nosí takové ty ethno hadry. Nic pro mne, přízemního komerčního konzumenta z maloměsta. Tyhle typy žen – spasitelek světa – mě zkrátka moc nepřitahují 🙂