První noc ve Finsku byla taková tvrdší, ve smyslu tvrdé postele, to aby nedošlo k nějaké mýlce. Ráno jsem vstával v 8, dal jsem si sprchu a vyrazil jsem. Mají tu zajímavé pákové baterie v koupelně – páka má červené jistící tlačítko, aby se člověk neopařil teplou vodou. Pokud se tlačitko nestikne, tak se člověk může sprchovat vodou, jejíž hranice je na hranici příjemnosti, po stisknutí tlačítka otočení páky více doleva je už voda vařící (tj. nepříjemná).

Ve čtvrt na devět jsme měli sraz před kolejí a šli jsme asi 35 minut do Agory, což je asi nejnovější budova univerzitního kampusu. Je v ní několik velkých přednáškových sálů, nějaké jazykové učebny, kus IT departmentu a menza s výhledem na jezero. V Agoře nás přivítala naše tutorka Anna-Stiina, bylo připraveno kafe a sušenky. Celé dopoledne probíhal orientační meeting, kde nám vyprávěli různí lidé z univerzity o tom, jak je koncipované studium, jak se zapisovat do předmětů. Vtipná byla „přednáška“ Bély Pavelky, Maďara, který v Jyvaskyle studuje už několik let Ph.D. o tom, jak přežít ve Finsku jako cizinec. Dával nám samé praktické rady – jak uštřit na jídle (péct si chleba a chytat ryby v jezeře), vařit si domácí pivo (prý je to hnusný), atd.

V poledne jsme byli na obědě v menze, vydatný oběd stojí 2,35e, což je na finské poměry hodně málo. Však je taky asi ze 60 procent dotován finskou vládou. Oběd se skládá z chleba s máslem/pomazánkou, salátem, hlavním jídlem (na výběr ze čtyř chodů včetně jednoho vegetariánského jídla – obvykle nějaké těstoviny, rýže, maso, ryba, ale i bramboráky podobné těm našim) a pitím (džus, mléko, voda).

Odpoledne byla na programu nějaká bullshití přednáška o kulturním šoku, sebrali jsme se a šli zařídit účet v bance. V bance to probíhalo překvapivě hladce, úřednice za přepážkou uměla pěkně anglicky, chtěla po mně jen pas a akceptační dopis z univerizty, nechala mě vybrat si plastik na kartu (bohužel jen VISA electron) a vysvětlila mi internetové bankovnictví, což byla legrace. Byl jsem zvědavý, jak funguje ověřování přístupu k internetové bance. V ČR existují v zásadě tři způsoby – cerifikát, mobilní klíč (šifrované nebo nešifrované SMS) a „kalkulačka“ eBanky. Ve Finsku to řeší o dost jednodušeji – ke každému účtu vydají šifrovací tabulku, kde jsou vedle sebe dvě několikaciferná čísla. Po zadání hesla můžu přes internet provádět pasivní operace (zůstatek na účtu, pohyby, atd.), pokud chci ale provést aktivní operaci, zobrazí se mi číslo, to si najdu na šifrovací kartičce a do aplikace vepíšu párové číslo k tomu danému. Je to velmi jednoduché a asi i docela bezpečné, poněvadž existuje velké množství šifrovacích kartiček v různých variantách.

Po bance jsme šli na finský film, který pro nás připravila studentská unie. Film se jmenuje Nousukausi (Upswing) a ve zkratce je o tom, že když mají lidi peníze, tak často nevědí coby. Bylo to legrační a poučné zároveň.

Co jsme dělali po filmu? No, šli jsme s naší tutorkou do hospody. Možná bych měl dodat, že Anna Stiina se nestará jen o mně a Davida, ale taky o jednu slečnu ze Španělska (Mirjam se jmenuje), a dvě slečny z Nizozemí (Frauke a jméno druhé neznám, říkáme ji Canada – vysvětlím později). Do hospody jsme šli jen já, David a Španělka. Cestou jsme narazili asi na dva podniky, které se pyšnily velkými vývěsními štíty Velkopopovický Kozel, Krušovice a Pilsner U.. Nakonec jsme zapadli do takového lepčího podniku, kde stálo pivo nekřesťanských 5-6 ojro. Kvůli Davidovi jsme museli do podzemí, které bylo vyhrazeno pro kuřáky. Ve Finsku totiž v každém podniku, ať už restauraci nebo hospodě, mají dost strikntně oddělená místa, kde se kouří může a kde nikoliv.

Povídali jsme si o všem možném, relativně brzo došla řeč na oblíbenou zábavu nordických slečen – gender studies. Nutno podotknout, ke cti Anny-Stiiny, že k tomu přistupuje celkem rozumně. Vařit ale neumí, což jednak přiznala a jedna se ukázala, když jsme si šli po hospodě nakoupit nějaké potraviny, abychom nezemřeli. Anna totiž nakupovala stejně zoufale jako já – tj. produkty, které lze pozřít teplé bez náročných úprav – mimo jiné čínské polívky, vajíčka, atd. Veselé to bylo. Méně veselejší bylo placení, trochu jídla, které jsem si v Praze běžně kupoval na bohatší večeři a snídaní vyšlo na 15 eurochechtáků. Pro ilustraci tři obrázky – celý nákup, moje typická večeře a můj pokoj (uznávám, že prostředí vypadá poněkud pracovně).


Mixed eggs

Mixed eggs

Mixed eggs